Otravné páry
valí se
nad sžehlou zelení
povadlých luk a smutkem pokosených polí,
kotouči olověnými
ovíjí kostry stromů,
v hluchý kraj lehajíce a němost shroucených obzorů.
Mraky se plazí v černé tíze
oblohou,
padají
v neplodné klíny mrtvých údolí,
snoubí s rudými výdechy
zejících roklí,
v drtivém tichu nehybných mrazů.
Slunce jen
jako vřed otevřený a jitřící
v prohlubni stínů sazové dálky,
neznámých světů příšerna
hasnoucí oko,
v posledních křečích
dáví tu
zkažené krve své stydnoucí kapky.
Duše má
v poušti té,
smrtelné agonii
žití a vesmíru
závidí
strnulost tupou zvěři a necitný klid hmotě,
vzpírá se
vzepjetím svrchovaným zlomených sil,
v konečné touze rozšláplého srdce,
svíjí se
v zápase marném
po teplém světle,
aby se v chvíli
zřítila
zdrcena
do tůně bolů
prázdna a samoty.