Ó mlč a neříkej, – vždyť není ve mně víry
v tvá slova obluzná, – že dým byl vše a klam,
kdy ruce horoucí jak v zvučných strunách lyry
tvým tělem bloudily, – že cit tvůj byl vždy sám.
Je moře bez konce, svět daleký a širý,
však nad něj bezmeznější touhy vzmach a plam,
jež vrhá zvědavá se vášně v divé víry
a každé vilnosti se vzdává žhoucím hrám:
máš srdce potulné a tělo nezkojené,
jež lačno požitku, jenž dosud nepoznán;
tvé oči lhostejné a líně přimhouřené
co s lože sledují, jak zdá se, chvějné stíny,
že nyvě vzpomínáš, vím, žárlivostí rván,
jak žádost vydráždit’ a nasytit’ znal jiný!