Když rusé vlasy tvé jak vlna hustá
kol tváře se ti strou, kde oči lačně žhnou,
když k číším prsů tvých má chtivá ústa
se v touze běsné pnou za slastí plamennou,
když laskám kolenou tvých oblost lahodnou,
co hluchou tiší noc nás halí pustá,
mně duši vidinou vždy plní otravnou
a v nitru zjitřeném výhružně vzrůstá
jak dračí setby plod zlé žárlivosti saň:
tvých údů sametnost co celuje, má dlaň
chce mstivě zatnouti se do nich dravým spárem,
neb za doteků svých vždy cítí sled všech chvil
a rukou dřívějších a cizích, pod jichž žárem
tvé srdce zmíralo a klín se tetelil.