Když slunce zhaslé v západ šerý padne
jak růže vybledlá, jež v podzim vadne,
a krajem táhnou mrtvé páry chladné,
roj temných visionů, jimž noc vládne,
já, samotář, v luh zmlklý, osamělý,
jenž ve sny studené se hrouží stmělý,
jdu měkkým krokem, v srdci rozechvělý,
jak s dnem by marné touhy tiše mřely.
Zřím teskně, západu krev seschlá, zbledlá
jak zvolna v mlhy rozplývá se kalné
a nad zemí tmu spřádá lethargickou,
jež lesů do kštic, na chýží řad sedla
a klade na vrcholky hor se dálné,
jak zakrýt’ chtěla by vši bídu lidskou.