Mne v kruhu letních dní, zářivě palčivém,
jen paží mrtvolnou samota svírá:
jež měla býti mi žehnaným osudem,
má láska, vidmem již duhovým zmírá,
zlých hodin žalný sled, letmá hra dobrých chvil.
Sám stojím, bez přátel, za zkoušky padlých,
jsem marný rozsévač, který vždy v skálu sil,
je hlas můj neslyšán, listů šum zvadlých.
Jak dychtím, nezraje v nebesky živný plod
mně dosud dílo mé, zbožně jež tvořím,
vím, kterak šalebný každý je žití svod:
– přec’ touhou nezmarnou všecek já hořím,
věčně já hořím!...