Že barev plam a ohně žár,
že vůní opojnost a lásky čar
dal’s, živote, mým také dním?
Ne, šálíš mne, já nevěřím:
jen ledných stínů popel sil
jsi v bytí mé, jen touhu dal
jsi nezkojnou vždy v krev mých žil,
a cit a práci mou’s vždy podupal,
že jako rozlícený bůh
mé srdce a můj duch,
ti klne v zatracení!
A přec’, ó věčný živote,
jediný, krásný, nenáhradný,
milenče sladký, krutý despote,
jenž osidla zlá kladeš, zrádný,
i když tě proklínám,
přec’ v hloubi nitra nejhlubší,
kde bytí mého kořen sám,
za hoře nezniklost, za štěstí mih,
za bouřný srdce tep a dvih,
za vášní divý var,
za tužeb svár,
za všaký dar,
za čin i sen
ti vděčně žehnám jen,
ó vítězný!