Do dálek jsi se rozletěl
a po souladu niter prahl
jsi žhavě. Duši rozepěl
ti ženy rusý zjev, že vztáhl
jsi slepě po něm náručí:
hra milostná to, šalba touhy,
jež skrblicky jen pomučí
a nedá nic stesk nežli dlouhý.
Sad ztichl. Zvířecí se hlas
v tmách vlhkých neozve, ni lidský.
Jen stromů šum. Sám dychtíš zas’
a zmučen lačně sníš jak vždycky:
poutníče bludný, krvácí
v tvém srdci marně a je drtí
chimaera lásky, mocnější
jež všeho, – života i smrti!