Van sterých svodů s širých luhů světa zabouří,
van sterých vznětů jitře z hlubin tvého nitra duje:
a duse tvá v něm rozlétnout’ se toužně zahoří,
tvé horké srdce v něm se vždycky lačně rozněcuje.
Jak rok své doby nese, mladý les i zpustlý lom
v jich střídě vzkvete a zas’ mrtvý v mráz se pne a ztmělý:
však v tobě, jenž se rozrůstáš jak bájný lidský strom,
dob nedbajíce zpívají vždy rušné letní včely!