Doplály ohně nadšení a vzletu,
zhas’ v chmurách rozkoše žár rozpěněné,
žeh rozvát opojných a bílých květů,
rty bez pocelů hynou opuštěné.
Šeď rozteklá a sychravá vzduch plní,
zem’ zasypává vlhký popel noci,
a mraky vinou se a dmou a vlní
jak draci příšerní a hladní mloci.
Mráz v uštvanou a rozbolněnou duši
svých jehel ledných hroty vbíjí
a rozrývá a drásá rudé vředy,
a z nitra, které vře a hnisá jedy,
a z útrob, jež se v křečích bídně svíjí,
jediný výkřik ve tmy olověné buší:
slunce! slunce!! slunce!!!