SOUMRAK

Když dílo z tvůrce vyvřelo, ať na obraze žhne barev hrou, ať veršů rythmem opájí, či údův úbělem snad z mramoru plá naze cudně, Bohům dík svůj vzdává smrtelný:

mní, jako nový bůh že stoupá na nebe, a radostně zní jeho „dokonáno je“! Vždyť ví, že dílo v něm zas’ nové slavně vzklíčí, jak z žírné prsti vzejde znova mízný plod

vždy střídou nezmarnou. A když i lásku zničí mu v srdci jarém popelných dnů chorovod a tvrdě zdeptá ji a v muce uhněte, ví v síly rozpuku, že jiná vykvete.

Však běda! běda, když se pozdní život chýlí již v stranu západní a spadá s vrcholu, co vášní výbojnou a slastnou touhou šílí mu srdce, smrtelný jak v temném údolu

dny svými tápá mdle: a podzimní to nitro když prahnouc nevěří v své nové jarní jitro, pak nezní k Bohům dík za náplň údělu, – jen vzpurné rouhání, jímž všecko prokleto,

že člověk živ jest a že přec’ je dožito!...