Kdy ústa má
tvých rukou jemnou gracii
polibkem zžehla,
tvé paže nahé
sepjalo v pouto sametové,
vnořilo v kalich
opojných vůní,
na lůžko vrhlo
rozkoše žluté,
na oltář Afrodity
mou hlavu těžkou, bolestnou,
s tím nekonečným pohledem,
tak teskným,
jak děcka nemocného,
když touží ucítit’
na tváři chorobné
laskání drahé ruky –
na ňadra svá
jsi strhla mě,
na ňadra rozpálená,
bouřící,
a oko mé
se zavřelo
pod vlahou tíhou
polibku tvého –
a čelo mé,
tak ledové a voskové,
skropila
hořící slza.