Na kolenou jsem klečel
před tebou
a vzpínal
svých rukou zbožné sepjetí
k tvé kráse krutě klidné, nehybné,
k těm očím sladkým,
velikým,
hnědého žáru,
v pobledlé tváři, měkké,
vrkočů rozpoutaných v černém rámu –
v kovovém tichu noci bezhvězdné,
jež studena
šla venku v ulic mrtvých spleť,
bez slova, necitna...
Já k tobě zřel
při svitu lampy mdlém
a jeho žlutých, kalných reflexích,
jež střely
jas smutně nyjivý
na úběl lhostejný
tvých rysů,
jak ve snu ztrnulých,
v nichž – rána zející! –
ret rozpuklý a krvavý
se lehce zachvěl,
tak náhle,
a oko blýsklo
teď zlatem roztaveným –
teď, ústa má kdy zžehla
tvých rukou jemnou gracii
polibkem...