Snů chodbami jdu v šerém přítmí jak v labyrinthu podzemním. Dál zeje prázdnou propastí a slunce mrtvo zhaslo v chumlech mraků.
Jen černé náspy, hradby sazí, kyklopická stavba stínů zoufalství. A nikde výhled na zeleň panenskou neposkvrněných krajů.
Štkavý pláč zklamaných nadějí prolomuje natlačené vrstvy těžké atmosféry, voskové květiny sklenníkův uvadají v přívalu studených větrů roztříštěnými tabulemi, andělé lkají nad smutným hříchem v prachu ponížení, panny svaté roucha svá rvou a popel sypají na zlatozáři sametných vrkočů.
Tma pustých nocí neplodné zimy dusí křehké stonky květů budoucích jar, Smrt hýří nad hroby samovrahů bez křížů lásky v nesvěcené půdě. A v jekot vichrů půlnočních, z plísní páchnoucích jeskyň zločinů,
proniká temný chorál chroptivých hlasů příšerně mystických litanií k Satanu, černá mše slaví své orgie na ztupených symbolech Boha, svatební lože cudných nevěst kal hanobí, oltáře lesbické lásky halí se v oblaky kadidla,
spasmodické křeče zmítají obnaženými údy nestoudných žen. A stále divě zní, v skřípotu zubů, ó Pane náš a Spáso naše, Satane vševládný,
Vítězi nad Bohem, Satane nádherný! Duše v závratích nečistých třese se jak v deliriu alkoholik sežehlý,
do pekla rozšlapaných snů řítí se s rachotem hnátů umrlčích. Hnus a špína valí se dusivým proudem ve zhustlý vzduch šerých chodeb dnů,
jdu v labyrinthu podzemním do černa bezvýchodného, v propasti prázdna.
Cookies on Poetry Cove