Jde slepá zarudlými výpary noc spitá,
jež z denní vřavy, zápasu a krve, zášti,
se vznesly v atmosféru otrávenou
a v páry choré, jež se jako příkrov hrobní klenou,
nad zemí vrávoravým krokem, hnusem sytá,
jak hýřil opilý a svadlý, ve špinavém plášti;
zem’ bez ducha a bez vlády a údy obnažené,
jak hetéra si vředovitá v kalu temnot hoví,
jed v kvasu divém vdechuje, a smrt z ní emanuje;
je ticho husté kol, je slyšet’ svátý
jak mrtvé skučení zvuk šerý soví,
a topící se v kalné dáli roztoužené
sten poslední, jak svět by v skon se nesl klatý,
by posléz’ unik’ tortuře, jež život sluje...