A les opět zpustnul.
Princeznu zlatou zase vězní v černém hradě trojhlavý drak
a chrlí žár a síry v třesoucí se děsem kraj.
Je mrtvo kol.
Smutno je ňadro mé
a smutna duše má.
Na volných vlnách neúkojných tužeb se chvěje,
ve stojatých vodách pohřebných slz se utápí.
Je mrtvo kol.
A les opět spustnul.
Kvílící zvuk táhne se zněmlou houští,
výr těžkým tepotem křídel tiš hluchou brázdí.....
teď v stínech blesklo ustrašené oko
a laň prchá,
bílá laň.
Má duše se modlí.
Nebo choří starci jdou ve vyhnanství hlubokými závějemi a hlad je vede.
Vojíni klekají před bitvou pod žehnajícím objetí kněze.
A les opět zpustnul.
Oplzle hnusné tance vede šerednost nečistých čarodejnic nad ohni smrdutých kouřů
a z dáli ozývá se nářek stád hnaných na porážku,
ryk matek, jimž berou mláď.
Hadi!
Duše má rozervána řítí se v skon.
Tupí barbaři vtrhli do obětnic nedotknutých,
hruborucí, zprznili cudnost květův a poplvali bílou něhu světic.
Servány jsou úběly svatebních rouch čistých nevěst,
vůně myrt nevinnosti do prachu stékají,
panenství mystické krvácí ve chlípných rictech masa.
A les opět zpustnul.
Nádhery královských jasů rozváty.
Šero mlžné a sychravé zaplavuje rozdupanou zemi.
Šero mlžné a sychravé pláče s dalekých nebes.
Šero mlžné a sychravé plně sytí třísnivým kalem duši mou.
A les opět zpustnul.