Zas’ bolné náručí své lačně rozpínáš
v kraj žíti zářného tak širý, neobsáhlý,
a stále dychtíš v nitru svém, ač hořce znáš,
že klam vše, po čem kdy se ruce tvoje vztáhly?
Vstříc nezašumí strom, ni nezavolá pták,
jen ostrou vůni stře kol rozoraná lícha.
Jsi sám, kam dosáhne tvůj lidský cit a zrak:
– tvé touze v odpověď jen nekonečnost dýchá –
slyš! – samoty a ticha...