Och, slavně mlčíš, víc’ však lhostejně
a bez citu, kol v šíru, přírodo, tak cizí
k mé dychtivosti, jež se po tobě
zas’ vzpiala, doufajíc v tvé osvěživé mízy:
mé nitro nenalézá poklidu,
když tobě vzdává se a rozníceně prahne
zpět v města vír, ždá jeho rozruchu,
kde život jediné v ně mocným gestem sáhne.
Ne, není v nádheře tvé úkoje,
za nímž se brala nezkojná má touha bludná,
ó přírodo: v své síle plodivé
a stále stejné na konec jsi přec’ jen – nudná!...