HARAKIRI

Jest dokonáno! Ty’s odešla v tu dáli studenou, kde v kalných mlhách obzoru

mrou vzpomínky jak přísvit vlahé záře, když slunce zašlo v západ. Tak tiše mrou...

a duše s nimi – – – Juž zemřely! Jen duše bolně chví se po sledních dotecích

– z neznáma jdou jak lehce vdechnuty – tvý ruky. Juž není to ten žár

tak drásavý a mučivý jak vzpomínky, jež opět skutečností stát se chce – v těch cestách citu v minulost

juž nehoří ten požár nádhery a radosti – – tvé tělo královské..... Tvé tělo vítězné!

Zas’ jiných paží dvé mou šíji objímá, a nové ňadro se vilnou rozkoší

na prsa moje tiskne, a údy nepoznané se v moje vplétají – to tělo ledové!

to tělo lhostejné! to tělo koupené! A ústa moje navždy sžehnuta jsou ohněm retů tvých,

v noc mého bytí plá jenom tělo tvé jak úběl tuberos. Ta vůně otravná! V ní duše nadšením se ztrávila,

v ní mládí výsklo naposled, k nebesům trysknouc až. Ten plápol žhavý, ten jas, jenž slunce zastínil – – –

jak chladné světlo měsíce teď padá v nitro mé. A vzpomínky v ně tiše kráčejí jak z cel svých jeptišky

k večerní modlitbě... Jest večer. V tmy duše mé se hloubí chrám, jenž opuštěn –

jen výdech omamný tu květů vlá, jež trouchniví. Svatyně znesvěcená rukou hanebnou: na oltáři, jenž Panně oběť nes’,

Venuše Vulgivaga své hnusné slaví orgie – – jest k dávení to hnus! – – – nevěstu objat touží duše,

nevěstu s velkým, hnědým okem nevinnosti, kde vášeň čistá svítí – – – – a rámě tiskne ženu potulnou, jež lživou rozkoš chvíle prodává!

Má duše ve vzpomínkách víří, vše směsuje se náhle, jas podléhá, jas zhasíná,

jas v šeď se ztápí – jak netopýrů let vzpomínky v nitro vznášejí se neslyšně... já v mraků temnoty se pnu

jak maják, v němž oheň vyhasl – a kolem černá bouře vře a vichr bije sychravý –

sám, samoten... poslední plavec naděje ve vlnách jeku zahynul... tak tupě, bez účasti zřím,

jak pouze nemoc úkradkem se ke mně druží a za ní smrt se plíží s tváří sebevraha...