To budou okamžiky poklidné a slavné:
po báni nebes bude stoupat’ luny srp
odvěkou drahou však ustydlé a plavné,
jak zvolna hustou nivou šel by tmavých chrp.
A v šíru světů bude velké bezvětří,
hruď země němá, slabý nezašumí dech:
tkvít’ bude bez hnutí jak smrti v zášeří,
jak na všechno by příkrov věčné noci leh’.
V mém nitru rozhostí se také ticho vážné,
spor citův umlkne, mráz padne na vášně;
mně, nade mnou že plynou bytosti mé strážné
a kynou přátelsky mi vstříc a souhlasně,
učiním, vztáhna ruku, pohyb rozhodný
a pokojně jak na rty cestou žíznivé
číš’ k ústům přikloním a nápoj osudný,
v nic odvěké bych navrátil se z vůle své.