Po tvojí kráse krvácí
mé srdce v touze šílené,
k ní duše má se navrací
jak dítě květy zvábené.
Mé síly v zbožné prostraci
před velebou tvou skloněné
se v agonii potácí
jak kajícnice zlomené.
Do výše, stále vzhůru jen,
ve světic bílých objetí,
mystický v bolném nitru sen
po číši života, tvých rtech,
vždy dál’ a dál’, kam nevzletí
stín země, bolů, smrtný vzdech!