Kde labuť čistá vesluje
v tom tichu při rybníku:
rád zamyšlen jsem prodléval,
dál ode světa ryku.
Zpěv labutí, ten poslední,
tak snivý, melodický,
té bílé vodní královny –
v mé duši zníval vždycky.
A teď mé oko v podvečer,
když v hladinu se dívá:
seznává maně, že se již
životu připozdívá.
A jako labuť dopěla
poslední píseň milou:
i já chci také dokončiť
píseň s labutí bílou.