Ó svaté ticho osamělých míst,
kdy vzduchem létne jenom svadlý list
s prořidlé klenby starých kaštanů,
já zamýšlen jdu cestou v žlutém písku
a v přízni plachých snů pláč fontánů
se mísí s hravým smíchem vodotrysku.
Co dřív pod stínem jilmů, javorů
se rozpřádalo lásky hovorů,
jichž Satyr kamenný byl svědek němý,
vše slyšel. Polibky i dívčí smích,
on skrýší psaníček byl růžových
a za milenci hleděl alejemi.
Teď neví, že mu v síť babího léta
jak šedým vláknem vítr hlavu splétá,
že ve schůzce je podjeseň a zima,
jich sladká psaníčka – že zrudlé listí,
v němž vítr u nohou mu svíští,
on kloní hlavu omšelou a dřímá.