Když v lese lehnu tiše přemýšleje
a příroda mi sedí u hlavy
a jasných břízek huštinami kreje
jen zpola obzor dálný, mlhavý,
když zřím, jak mráčky táhnou k jihu,
a kukačky mne z blízka vábí hlas,
tu v ručku tlesknouc plachou nožkou skočí
mi štěstí, sladké bůže, do duše,
vždyť do mých snů Tvé čarné září oči
jak v hloubce noci jasná Venuše.
A Tvůj ret praví hudbou sladkozvukou:
„Jen vzpomínej si mne tu sám a sám,
vždyť ráda sny tvé žehnám svojí rukou,
jsi chrámem mým – tam spěchám k modlitbám.“
Ba jako v chrámu klenbách temných ramen
modlitby lidu šeptem dozvučí,
tak v srdci svém Tvá slova skládám zmámen,
když v sladkém objímám Tě náručí.
Vždyť víš, jak Tvoje lahodí mi slova
jak kvetoucímu zefír obilí,
jak žádám si jich slyšet znova
a stále zřít Tvůj úsměv rozmilý.