Když v letním jitru kráčím v širé kraje
a oko moje po těch luzích těká,
zas ono slzou lásky taje,
leč starý smutek zvolna usínaje
se nových žárů už nikdy nedočeká.
Ten tichý klid, jenž duši mé tak milý
se v rozbouřené moje nitro snáší,
z těch tmavých lesů zefýr ke mně pílí,
z těch šumných vlnek něžná touha kvílí
a dumy z čela – tíseň z prsou plaší.
Slyš! Tam v dálí zazněl zvonek malý
a rozlétl se širošírou plání –
pak dozněl tiše ve mlhavé dáli –
v mém srdci touhy zas se rozelkaly
a hlava má se na trudná prsa sklání.