Tak denně zřím ji bledou, velkou
jak lilii na svém něžném stvolu,
jde volným krokem v blízkou školu,
je maličkých těch ona učitelkou.
Byl mráz a vítr hvízdal venku
jak rychlý honec za nezbednou fenou,
ji tehdy našli zabalenou
u dveří v chudou, bídnou plenku.
Kdo nenakrmí hladné ptáče,
když u okénka poprosí tě?
Kdo nepozvedne malé dítě,
když u nohou se rozpláče?
I pozvedli ji, k ní se sklání
tak něžně lidé dobří, chudí;
vždyť prý to boží obdiv budí
a ten prý dá s dětmi požehnání.
A plno je ho v každém koutku
a jako růže jeho tváře,
již chopilo se slabikáře
a odhazuje drobnou loutku.
Dnes? Často zřím ji bledou, velkou
jak Iilii na svém něžném stvolu,
jde krokem volným v blízkou školu,
je malých těch dětí učitelkou.
Tak co jí siré dáno jednou,
těm malým dětem péči platí,
jim pohádkami život zlatí – –
Proč? To ti malí neprohlédnou.
Nechť jsou jen snové jich čistí,
a květem postlány jich dráhy;
proč na jich zlaté hlavy záhy
by napadlo snů svadlé listí?