Tak zřel jsem Tebe naposled.
Ten čarný zjev Tvých zraků záblesk milý,
jež v duši mé zář jitra probudily,
zřel v háji jsem kdys naposled.
Ta touha, jež dosud v ňadrech mladých spala,
svou hlavu k prvním činům vzpjala –
ta zachvěla se naposled. – – –
Ta píseň má, jež zrodila se v bolu
a ptala se, zda dále půjdem spolu,
ta pěla Tobě naposled.
Já spatřil Tebe naposled.
Leč láska má Tvých zraků na výsluní
ta v prsou doposud mi bouřně duní
a nezaplála naposled.