Ztich zcela již, jen časem toho želí,
že nemá toho, jemuž by ty písně zněly,
a při všem klidu přece něčím strádá.
Ta duše jeho – ještě příliš mladá –
zda šťastnou muž' být ještě, kdož ví?
Když zřek se lásky, neznav její cenu.
Tak jak se blesk do skály vryje tvrdé,
tak v jeho srdce vychladlé a hrdé
cit pravé lásky náhle mocně vniknul –
a on, jenž myslil, že již všemu zvyknul,
zřel náhle vábně kynout život nový,
žár touhy, čím dál víc mu v hrudi plane,
okusit slasti dosud nepoznané –
a marný boj! On vnadou blaha zmámen
toužně rozpjal obé chvějných ramen
a v náruč vroucí vinul onu ženu,
v jejímž snivém, touhy plném oku,
když rozhlížel se světa po široku,
mu hvězda lásky čarokrásně vzplála
a stín i temno – rázem zažehnala.
Kéž nezhasne ti nikdy Její světlo!
Nad hrobem Tobě útlé kvítko zkvětlo –
Ó chraň je, chraň! Hle nemáš otce matky –
je láska vším, vždyť život zas tak krátký!