On pozbyl vše – co mu ještě zbylo,
to k životu mu více nestačilo;
že přece žije – tomu nedivte se –
vždyť srdce lidské příliš mnoho snese.
Jest někdy lékem čas a jindy skryje
pozvolna všecko závoj apathie.
V něm zanikla též všecka víra v štěstí,
on odhodlán jen – břímě dále nésti,
zvyk' temnotě, jež zela kolem něho
od smutné chvíle narození jeho,
nezoufal dále trpkým nad údělem
a do boje šel s jasným, hrdým čelem.
A osud, co mu rubáš bídy utkal,
za náhradu mu v ruku lýru vnutkal;
když pak jej hnus a nuda světa tísní,
on útěchu přec najde ve své písni.
Ten jeho zrak si slzou neuleví,
on všechen bol svůj vlije ve své zpěvy,
jen tělem sloučen jsa s tou pouští nahou,
však jeho duch – ten světlou kráčí dráhou,
kam smavý hošík tváře něžně bledé
jej v kraje snů a tužeb jeho vede
a všecky květy-li mu rozervete,
tu píseň jeho, tu mu nevezmete.