Žil – dospěl – a přec děckem posud.
Nedivte se, hrozně hrál s ním osud,
nebylo ruky – jež by ho snad vedla,
a že mu záhy mladistvá tvář zbledla,
to pouze zla a hříchu stopa není,
toť též je znakem běd a utrpení.
Zvete nešťastným jej, zlým přec nezvěte ho,
kdybyste hledět mohli v bolné srdce jeho,
tam našli byste zášti velmi málo.
Květ srdce první jen krutý mráz mu spálil
dech lásky, blaha svět mu jedem zkazil –
on divě vypil ji až skorem na dno;
byl mlád a moh' – tu v hřích se klesá snadno.
On plýtval nejdražšími statky
a nikdo nebyl, kdo by křikl „Zpátky!“
on dále pádil, až letem tím se znavil
a pohléd' zpět – když divý krok svůj stavil.
Chtěl vrátit se – to nemožno již bylo,
vše pozbyl již – vše ve hrob se mu skrylo
a samotna se viděl v hrobě státi,
neměl slz – by moh' se vyplakati.