Na loži v mdlobě leží žena bledá.
Dech trhavý ji časem ňadra zvedá
a slabý sten se z úst jí ozve chvíli,
toť žena matka – obraz lidské síly.
Sem pojďte blíž a na ní pohlédněte,
kdož utrpením snad honosit se chcete,
a čtěte v tváři bolem sesínalé,
jak vaše rány lehké jsou i malé,
a máte-li jen oči – lidské oči,
uzříte, jak se jí kol skráně točí
koruna bolu – mitra mučennická,
v níž božské rovná skví se hlava lidská.
Nelitujete ženu – velebte ji!
Vám druha dalo – čisté lůno její,
on žije s vámi – kdybyste ho znali,
spíš byste – věřte – nad ním zaplakali.
A ret její, bolestí jenž zněměl,
řek' děcku prvně: „Tys na svět přijít neměl.“
A přec je láskou ku svým ňadrům vila,
však krátce jen – pak se ve hrob skryla.