Ta noc tak temná, nevlídná a dlouhá,
ba zdá se mi, že příroda se rouhá,
že s večerem shas' den už světu slední
a že už se nikdy více nerozední.
Ten blankyt samý mrak a tíže,
jak satan sám by poukryl ho křídlem,
vždyť noc je první v květnu ve měsíci
a celý svět jak věčný sen je spící – – –
je přece čas, kdy slavík písně pěje,
je noc, již líčí staré epopeje,
co plnou vůní jasu lahodností,
jež starý taj a kouzlo v sobě hostí,
v níž po paprsku Láska k nám se sklání
a zve lidstvo v ples i milování –
kdy každý koutek světa jejím sídlem.
Teď slavíku však tony v hrdle zmřely,
on spí a s ním spí svět ten celý,
jak děcko dříme v lůně rodné matky.
Však hle – tam náhle zář se temnem dere,
za mračnem rdí se nové mračno šeré
a tam již mih' se paprsk slunka prvý
tak růměný, jak byl by zbarven krví.
Ach umři, noci, a dne, vrať se zpátky.