Zde v tichém temnu javorů,
když bledá lůna plane v obzoru,
tak často snívám ruce spjaté v klínu;
a nad hlavou zde sešlý javor s bukem
andílka s věčně napřaženým lukem
mi zakrývají ve svém stínu.
A usmívá se lásky hravý rek,
já dýši slastnou vůni z fialek –
podle stezky cítím rozmarinu.
„Ó nemiř! Nikoho teď hravým šípem
již nezraníš sám stížen věku vtipem,
Ó marně hledíš ze svůdného stínu.“
Zas v němém lůně zmlklé zahrady
dlím, mysl v poutech chmurné nálady,
mé srdce teskné dumá – buší – –
Teď vítr pohnul stínu haluzemi – –
šíp Amorův hle – zvětralý pad' k zemi.