Ne krásy vděk, jenž zdobí Tvoje čelo,
ni vnada mámivá nepoutá mne k Tobě.
Proč rád tě vídám, to v písních sterých znělo,
to není srdce – tím to nezachvělo –
toť plamen přátelství je čistý, jenž uhasíná v hrobě.
Vyslovit správně se to družko nedá,
to dá se přítelko má cítit pouze,
jest osudem již rád, že člověk hledá
co duši jeho ze všednosti zvedá
a rád že snívá – v marné třeba touze.
Věř mi, že často povzdech se rtů slétl,
když zřel jsem, jak rámě Tě svírá jiné,
však pomyslil jsem, ač mne bol ten hnětl:
„Vždyť pro mne květ vonný nevykvetl
a vášeň vzniklá tak jako sen mine.“
Tvé milé oko divné kouzlo
mně zdá se vždy, že číst v Tvé duši lze mi.
Ty klenot máš, jenž zve se upřímností,
to lidem druhu mého k úctě dosti,
vždyť mám tak málo přátel na té zemi!