Na prahu zbrojnice jsem stanul zamyšlen.
Kov zašlý starých práchnivících zbraní
skly barevnými štíhlých oken gÓtických
narudlou září barvil úsvit ranní – – – –
a po parketách vrhal pestrý duhy pás.
Vzduch kolem dýchal plísní zašlých věků
a z rámů zaprášených mezi krunýři
v tlum zbraní zřely přísné tváře reků.
Tu mezi zbrojí gigantických rozměrů,
již nesly chrabré plece bohatýrů,
pohozen v koutě leží starý meč.
„Za vlast a krále, za volnost i víru“ – –
rzí rozhlodaný nápis v ocel jeho vryt.
Ó mrtvý svědku velkých snah a skutků!
tajemné zvěsti tvojí zcela rozumí
jen zadumaný básník ve svém smutku,
jen on tě chápe ve tvých nekonečných snech,
ten vznět, to nadšení, jež vedlo ruku,
kdy v ocel ryla slova plamenná,
jen jeho hruď tu všecku pojme muku.
Tu mrazem dýše z pergamenu kroniky
v prach zdeptaného národa – Ó víry
a lásky k vlasti svaté zápaly!
Dnes chvíte se jen ve lkavých strunách lyry.
V ty básník sáhne bouří svojích dum,
kdy rudou stopou našich dějin kráčí –
sál zalil se v šer; mně zdálo se,
že z kouta, kde temné se stíny mračí,
kdos velký mezi zbrojí zvolna vstal
a síní přešel dlouhým, vážným krokem.
V tlum stínů zahalen, zpět ohléd se
a slzou zvlhlým zadíval se okem
v kout ozářený rudou záplavou,
kde mezi štíty mrtvých bohatýrů
stál starý, rezavý meč s nápisem:
„Za vlast a krále – za volnost a víru!“