Má bílé čílko, hnědý vlas a rtíky,
jak květ planého máku do krvava,
dvě zářná očka šelmovsky tak smavá,
a lichotivě za vše žvatlá díky.
Co prostoty v tom jejím dětském hlase!
a z daleka vždy, zda něco nesu, ptá se.
A má mne ráda. K večeru vždy z dáli
mně spěchá vstříc a ručičkama tleská,
k pusince špoulí ústa malá hezká;
pak za ruku mne chopí šotek malý,
„strýčku pojď,“ tak praví
a vede k hračkám do besídky,
jež v zahradě u naší přistavěna zídky.
A pak to počne. Co tu řeči, smíchu,
co povídaček, hovoru a ptaní,
co proseb, slibů, žertů v usmívání!
Tu na chvíli jsem šťasten zas a v tichu
tom odlehlém rád po denním trudu
se skrání střásám umdlení a nudu.
A myslím vždy, jak velké tvé štěstí,
ty něžné děcko, jež ti život zlatí,
v němž líčko tvé vždy více růžovatí,
vše v pořádek se mění čarné zvěstí.
Ty nevíš nic o záští a zlobě,
nic v příští co tě čeká době!