Jak anděl míru záře jitra milá
mne z mojich dum zas jemně probudila.
Tajemný hlas se ozval v duši mojí
a pravil mi, že v svatém tichu rána
ta píseň, jež boly mé zhojí,
je milostným už kouzlem uschována.
Noc probděná v dál prchla z mého nitra,
já vyšel ven se vnořit v úsměv jitra.
A kráčel jsem. Kam? Nevěděl jsem ani;
mhly pokrývaly osněžené pláně,
mně zdálo se, že klid se v duši sklání,
když oko patří v roztoužení na ně.
Krok stanul můj na strmém hory svahu –
duch volný hledá novou v snění dráhu.
Však co zde chtěl on, dítko noci snivé,
v tom poklidu, jenž ve přírodě kolem?
Chtěl život vlít, v to mrtvo zádumčivé,
snad svými sny, či svojí touhy bolem?
Či hledal, čeho nedalo mu žití?
Když všecko měl, nuž čeho přál si míti?
A ve myšlenkách zřel jsem v dálku snivou,
kde bílý obzor s oblohou se pojil
a vládl tam kdes posněženou nivou.
A kouzlo žití, jež mne k cíli vedlo,
v ráz zdálo se, že v duši mojí zbledlo.
A v teskném citu zřel jsem ptáče šedé,
jak usedlo si nízkou na křovinu,
já darmo ptal se, zdaž mne k cíli vede,
vždyť zas jsem cítil žití svého vinu.
Tu z mládí sny mou chorou myslí táhly
a jejich dojmy v struny srdce sáhly.
Ó trpké jest sám sobě světem býti,
když všecko prchá – i co nám milo bylo,
i mládí, sny i láska, úsměv, žití,
když všecko v dálku stářím ustoupilo.