VIII. Neapole.

V doli jarovnadném Parthenope slavné Středomořem krásné sukně stříbří lem. S obou stran ji vroubí okolina bavná, Kam ní oko vede, rájem všudy jdem;

Nebe utěšenou mírností nás baví, Vesnou přirozenost věčnou zde se slaví. Tvorná moc-li oko po východu vodí, Kde své čelo k nebi zhoubný Vesuv pne,

Tam se čarodějná šťáva sladká rodí, Sotva že se rejček keře s jara tkne. Tu se v okoralém proudu žene láva, Vedle přelahodné fíky stromec dává.

Se strašlivé hory hrudná vede cesta Mezi smutné pouště, v lávné doliny. Zpodem ve tmách mají pohřbená tři města Pěkní vinohradové a roviny.

Zatím obr Taurus, Sorentýnské hory V řetěz dálný váže se městy a s dvory. Posylip své krouží rozmanité sady Na západní straně do půl měsíce.

Sem tam z roštin čerstvých pnou se letohrady, Celý okruh zdá se jedna vinice; Na vrchu kde tichost milou činí chvíli, S tvrze staré vějí práporcové bílí. –

Nad jeskyní tmavou, skála kde se věží, Tu se hrozno-rodný hustě keří les; V stínu jeho Virgil pochovaný leží, Kolem hrobu jeho ptactvo vede ples;

Nad ním vzhůru bobek v švihlém zrůstu pne se, K koruně mu stálé, letorosti nese. V čele města slavné moře oko spatří Vlny různé kroužit přes svou modřinu.

V dálenině, kde se nebe s vodou bratří, Korunuje ostrov Capri hladinu. Tisíc lodí moře rybohojné kreje, Větřík s práporečky hrdých žezel chvěje.

Mnoho slavných chrámů k nebi žene báně S vyklenutím smělým plné mramoru. Nejkrásnější nese Vomerovská stráně Na cestě, jenž k tvrzi vede na horu.

Množství pyšných zámků po náměstích najdem, Hlahol stotisíců víří, kam jen zajdem. –