Jako sen je naše mladost Lovce, na pahorku pustém! Usne v úsvitu lahodném Slunce a procitne v bouři!
Kolem srší rudé blesky, Stromy klátí hlavu větrem! – V utěšení hledí na zpět Na den slunojasný a na
Příjemný sen, spočinutí! Kdy se mladost Ossiana Vrátí? kdy se zvukem zbroje Utěší? kdy kráčet budu
V ocelí co Oskar jasnu? Přijďte s proudy svými hory, Lesy, slyšte Ossianův Hlas! Procítá v jeho duši
Jako slunce píseň. Cítím Radost pominulých časů! Věže tvé, pozírám Selmo, Stínných ohradeb tvých duby,
Proud tvůj kol mých sluhů hučí! Rekové tvoji schází se, U prostřed jich sedí Fiugal, Na Freamorův štít podepřen;
Na zdi dřímá kopí jeho, Za slechu svých bardu písně, Slyšeti tu díla jeho Králova mladosti skutky!
Oskar z lovu navrací se, Slyší chvalopíseň reka, Sejímá štít Brannův s stěny, Slze plní oko jeho.
Tvář zardí se jinochova, Hluboký se hlas mu třese, Potrhuje se mu v ruce Kopí mého hlava jasná.
K Morvenskému mluví králi: „Fingale, ty králi hrdin! A ty, Ossiane, v boji Nejbližší mu! Vy jste
V mládí vašem bojovali, Jména vaše píseň slaví! Oskar mlze ranní roven! Já se jevím – a pomíjím!
Bardovi mé jmí neznámo, Lovec pusty nenajde hrob Můj; ó dovolte mi válčit Reci, v boji Inisthony!
V dálce leží kraj mé války, Neuslyšíte o pádu Oskarovu! Některý Bard Najde mě tam a dá mému
Jménu píseň. Cizozemská Děva zhlídne mohyla mou, A zapláče pro jinocha, Jenž to přišel z dalekosti.
Při hostině prosloví bard: „Poslyšte o Oskarovi Z cizích zemí, tuto píseň!“ „Oskare!“ dí král z Morvenu,
„Synu slávy mé, ty válčit Budeš! Lodí hojnost Vypravte ku Inisthonu, By odnesly mého vojína!
Synu mého syna! šetři Jméno naše, ty jsi z rodu Slávy! Nedopusť, by děti Cizozemců proslovili:
Mdlí jsou synové z Morvenu! V boji budiž zvučným proudem V míru tich co slun večerní! Řekni králi z Inisthonu,
Že se Fiugal svého mladí Zpomíná, když jsme se v bitvě Sešli, za duny Agandeky! – Rozvinou šumící plachty,
Vítr fičel v řemeništi Žezel. Skály vidličaté Vlny praly, moře Zahučela! Syn můj spatří
Z vln krajinu lesů, spěší Do vybřeží zvučivého Runaského; a pošle svůj Kropéř, k Annirovi kopí.
Šedokroužný rek povstává, Když uvidí Fingalův meč. Oko plní se mu slzmi, V mysli na mladosti boje!
Dvakrát zamanuli kopím Před spanilou Agandekou; Reci stáli vzdáleni co Duchové válčící v bouři!“
„Sestárnul jsem, –“ Praví král, „Meč v mé síni neužíván. Ty jsi Morvenského kmene;
Annir viděl jindy boje Kopí; teď je bled a zondán, Podoben na Lanu dubu. Nemám syna, naproti by
Tobě v plesu přišel a tě Uved’ do svých otců síně! Argon zbledlý v hrobě leží, Ani Nura není více!
Dura má je v síni cizích A touží vidět mou hrobku. Choť její deset tisíců Kopí klatí. Přichází co
Jistá chmura smrti z Lana! Přijdi Annirův hod ctíti Syna rovného Morvenu!“ Tři dni slavili tu hody, Annir
Čtvrtého dne slyšel jméno Oskarovo. Plesali při Rakovici a stíhali Kance divoké na Runi.
Na oupatí mechovitých Kamenů spočinuli reci. Soukromé se vyronily Slze z očí Annirových,
Vypukly povzdechy jeho. „V temnu,“ – dí rek: „spočívají Tudy dítky mládí mého; Tento kámen náhrob Rurův,
Onen strom nad Argonovým Šumí hrobem! Slyšíte má slova, Ó synové moji, v bydlu Vašem? Mluvíte-li,
V šustu toho loubí Větrové když pouště ostanou!“ „Králi z Inisthona!“ – praví Oskar, – „mladosti tvé dítka
Kterak padla? Divoký se Přes hrob jejich zřítil kanec, Ze sna je však nevytrhnul! Oni zvěř ze mračen tvarnou
Stíhají a pověterné Napínají své oblouky. Mladosti své milují hru. Vstupují na větry v plesu!“
„Kormalo je,“ prosloví král, „Náčelník desíti tisíců Kopí. On obývá vody Lana, které chmury smrti
Vysílají. Přišel k síním Zvučícím do Runy, poctu Kopí kýživ. Ladný jun byl Jako první osvět slunce,
Nebylo jich mnoho, tudy Zápasy s ním podstoupili; Branci moji Kormalovi Ustoupili, dcera má však
Byla k němu láskou jata!“ „Argon, Ruro přišli z lovu, Slza pýchy kane! V mlčku hledí na hrdiny
Z Runy, které cizozemci Popustili! Tři dni hody Slavili s Kormalem tudy. Čtvrtého dne, potýká se
Mladistvý Argon: však Kdoby s ním se mířit mohl? Přemožen je Kormalovič! Nadulo se srdce jeho
Hrdostí a zarmoucením; Záhubu obmýšlí tajnou Synům mým! I šli jednou Spolu na pahoří Runy
Stíhat tmavohnědé laně. Tajně Kormalův šíp srší A v krvi tonou mé děti.“ „Potom přijde k děvě lásky
Své, k té děvě z Inisthony S dlouhými vlasopletenci: Načež utíkali pustou, A v samotách ostal Annir!
Přijde noc a den zasvítá, Ani Argon ani Ruro Nedají se zaslechnouti! Posléz oblíbená fena,
Ten rychle poskočný Runar, Skučením přichází k síni, Zdá se, že pozírá na to místo, Jejich pádu. Jdeme za ním,
Najdeme je a složíme Na mechovitém proudu. Tu je spočinek Annirův Po skončení lovu laním.
Já se skloňuji jsa roven Pěni dubu letitého A mé slzy kanou vezdy!“ „O Ronnane!“ praví Oskar,
Vstávající: „králi kopí Ogare! svolej mé brance, Syny proudného Morvenu. Ještě dnes se odebeřem
K vodám Lana, z kterých Chmura smrti se vynáší. Kormalovič dlouho vejskat Nemá více; hle už sedí
Smrt na bodech našich mečů! Táhnou, co mrak bouře pouští, Když ho vítr v dálku žene. Lem dolův jest barven bleskem,
Hlučné lesy tuší bouři. Náhle rozléhne se vůkol Válečný roh Oskarův a Vlny na Lanu třesou se.
Branci jezera se kolem Štítu Kormalova shluknou. Oskar se potýkal, jako Obyčej měl ve svých bojích. –
Kormalo pad’ mečem jeho. Synové zhoubného Lana Rychle se ubírají K oudolišti soukromnému.
Oskar přivede tu dceru Z Inisthony k Annirově Zvučné síni. Tvář starce Vyjasní se veselostí;
On požehná krále mečů!“ „Jaký ples pro Ossiana, Synovy když uzřel plachty! Oblaku roven byl světlu,
Jež se na východu vznáší V jednom mu neznámém kraji. A když kol něj strašlivá noc S duchy svými v stínu sedí,
K pivu přivedem ho k síni V Selmě. Fiugal velí Hostinu rekovi chystat; Tisíc Bardů velebilo
Slavné Oskarovo jméno, Až Morven hlaholem zvučí. Oskarova dcera byla Přítomná; její hlas harfě
Podobal se, zvuk když struny Věje z dálky na šumivých Oudolí větercích líbých!“ „Vy, jenž na světlo patříte,
Uložte mě tam u skály Záhoří mých k spaní! Dejte Mlhomrakům kolem táhnout, Jenom budiž blíže mně ten
Šumící dub a zelené Místo mého spočinutí! Zdaleka slyšeno budiž Hučení lesního proudu!
Oskarova dcero, vezmi Harfu, prones Selmy líbou Píseň! aby spaní duši Podmanilo a mladosti
Mé se snové navrátili, Dnové Fiugala mocného!“ „Selmo, na tvé zírám věže, Na tvé stromy, stinnou hradbu!
Vidím hrdinstvo Morvenské, Nápěvy zaslýchám Bardů! Oskar Kormalův vidí meč; Tisíc junů obdivuje
Ozdobený jeho opas, V úžasu na syna mého Hledí, v obdivení síly Ramen jeho! spatřují
V oku otce jeho radost, A rytí po rovné slávě! Budiž vám to zvelebení, Branci proudného Morvenu!
Duše má se vyjasnívá Často pivem a zpomínám Na plesy svého mladiství! Ale dřímota se chýlí
Dolů ve zázvuku harfy, A lahodné sny se jeví! Vzdálejte se odtud, lovci! Spočinu nerušte mého!
Najdu nové si obydlí Nyní v středu otců svých, Králů časův minulosti! Vzdálejte se, lovci, odtud!
Neplašte sen Ossianův!“
Cookies on Poetry Cove