Ostrookem světa tajemství ve tichu zpytovati,
Čarodějný tanec kul jak zasvěcenec přehlídati,
V přírozenstva nejskrytější záhyby se duchem loudit,
V bludných stezkách veškerosti přece nikdy nezabloudit,
Na paloucích v modrojasnu ohněm zkvětlých ducha pásti,
Domýšlení svá na hrdé vynálezy směle klásti,
Nadvětrné byty světlé duch jak čistý obývati,
Štít a jmeno mudrce si snažně v potu dobývati,
Jaký blahý srdce cit
Musí za odplatu být
Tomu, jenž se k podniknutí
Nesnadností těchto nutí!
Kdo však vlasti, když ho volá, s tělem, s krví hbitě slouží,
Po bitvě jen s nepřátely vroucně v smělém srdci touží,
Koho hrůzy černá křídla, ani mečů ostrých bleskot,
Diví hřebci nepostraší, ani hromů řvoucích třeskot,
Komu radost v srdce leje hlučné polních trubic znění,
Komu tváře barví hbitě hřmotných bubnů rachocení,
Co bázlivci blednoucímu do žil chladný mráz jen leje,
Tomu směle v očí hledí, na to hrdě jen se směje,
Ba i krutou smrt jenž s věnci z krvavého boje kyne,
Nevěstu jak roztomilou vroucně k prsoum svým přivine, –
Jaký blahý srdce cit
Musí za odplatu být
Tomu, jenž se k podniknutí
Nesnadností těchto nutí!