Uměna tvá tak spanilá byla
Jako Laura, jenž se v ráji pocítila
Zanícení svatého, když záře
Před oltářem barvila jí tváře.
Slova tvá jsou stříbozvonků znění,
Zvoucí k ducha povznešení.
Jako květy v rajských nivách neuvadných
Skví se barvy ve zpěvích tvých ladných.
Každý smělý výlet ducha tvého,
Každý obraz péra čarovného
Blahým citem prsa mi plnívá,
Útěchu mi v srdce vlívá!
Básně tvé jsou jarní jižní sady,
Zefýr líbá pestrých květin řady,
Někdy poutník loubím pobluzuje,
A tvé slovo vzdech mu vyluzuje.
Po stoletích zádumčivá píseň
Nepřestane sladkou vyluzovat tíseň.
Tvornost mysli tvé a hbitá čilost
Šedou omladila starobylost;
Rouchem zostřené věky budoucí
Podmanila silou všemohoucí.
Schopnost udělena ti v nebesku,
Duchu tvému objevila stezku
Nevzdělaným světem k tajné skrejši,
Kde dřímaly obrazové nejladnější;
Všechny časy uměl’s sobě zpřítomněti,
Nebude tvých písní mladost šedivěti.
Nejen své, i budoucí žil’s době
A tvé jmeno nezanikne v hrobě!