Z údolí plynoucí vznáší se vůně,
Rosa perlemi skropuje květ;
Mysl okřívá v poklidu lůně,
V šero když soumraku halí se svět. –
Sněním ač milým to duši napájí –
Lásce o krásnějším zdá se přec ráji!
Jarní ptactva když zbudí se píseň,
První když růže svou odhalí tvář,
Slavíkův klokot když lije v nás tíseň,
Stromovým luny když vkrádá se zář,
Pocitem sladkým tu srdce se vlní –
Vyšším přec láska blahem se plní!
Lásku jen láska zas oblaží zcela;
Z očí do očí vzájemný blesk
Vlítne a Milkova ranící střela
Probudí slzu a vyloudí stesk,
Ale v těch slzích jen láska se třpytí
A blaho dvou srdcí vzdechem se řítí!
Láska, co krásného v mysli se kryje,
Vše, co ku zblažení přináší zem,
V písně vdechá, ve věnce svije
A třesoucím lásce podává rtem,
A v darech jejích oplývají jemně
Vše vnady nebes, vše okrasy země!
Ni barev pestrost, ni vání zefýrů
Sladký ni zápach, jímž háj oplývá,
Nejeví blaženství plnou míru,
V lásce mladistvé jež spočívá.
Ona jak Cherubin nejčistší z nebe
Sobě jen za oběť přináší sebe!