Za rosy v zahradě Běla
S slavíkem radostně pěla;
Trhajíc do kytky za klobouk bez;
Já však se přikradl lehce
Po drnem zarostlé stezce,
Přes plůtek do kvítí z houští jsem vlez.
Dřív než můj vytrh šust z myšlének Bělinku,
Měla již na tváři srdečnou hubinku.
„Bože!“ tuť zvolala, „jak jsem se lekla,
Až se mi do tváří všecka krev stekla;
Jestli to spatřila z okna má matinka,
Co bych si počala, ubohá dívčinka?
Hubinky nesmím já od hochů bráti,
Proto zas zpátkem ji míním ti dáti.“