Po městě bloudím nešťastném, po troskách šlapu slávy, píď každá toho dláždění kus naší dějepravy.
Zde stával velký Otakar, tu mluvil Hus, tam Jiří; tu krváceli pro svou vlasť největší bohatýři.
Tu budoucím nám žehnala Karlova mroucí ústa: teď pusty jsou ty stěny kol, div mech jich neobrůstá.
A ze všech koutů hledí smrť, a mostecké ty brány jakoby byly katany z hlav po vrch zbudovány.
A půda pálí pod nohou tak divým, hrozným žárem, jak Koniáš by přikládal, by vlasť už byla škvárem.
A dusné mraky nad hlavou, ty rakve těžkým víkem spadnouti hrozí na nás, hle, už každým okamžikem.
Ba nikdy více mraků těch svou nerozptýlí slávou ta hlava naše, sražená už s ramen před popravou.
Lid odsouzen už k otroctví nestřese pout svých s pěstí, nadarmo kosti pod zemí na Bílé Hoře chřestí!
Ba neprocitne Blaník víc, neb není v lidu víry – vlasť rodí živé mrtvoly a mrtvé bohatýry.
Po městě bloudím nešťastném v den štědrý, v dobu štěstí – jinde se bůh v svět usmívá, zde peklo hrozí pěstí.
Jinde si lidé v objetí dnes padají, tu leká se druha druh a vymýšlí hněv člověk na člověka.
A cizák jako rodný syn po schudlé vdově plivá, a bůh je hromem nesmete, bůh na oba se dívá!...
Však slyš – co to? Jaký to zvuk? Jaká to hudba čistá? Jakoby opět Lazara křísila ruka Krista...
O, slyším hru to čarovnou, či sluch mne jenom mámí? Ach, loretánských zvonků to hlas dojemný, hlas známý!
A mně se zdá, že hlaholí dnes: „Ave matko čistá! Pán s tebou! Počni, krásná, již plod žití: Volnosť-Krista...“
Buď požehnána, vlasti má! O, zvučte zvonky hravé – má duše s vámi modlí se dnes vaše tklivé „Ave“.
Cookies on Poetry Cove