Škoda je té naší lásky,
přeškoda, má panenko:
vysoko je do komůrky
okénko, ach, okénko!
Vím já, kterak pomohu si –
nastrojím to ze chytra –
pomodlím se k pánu bohu,
abych narost’ do zítra.
Aspoň k tomu okénečku,
aspoň k tomu líbání,
aspoň za den na hodinku –
po večerním klekání!