Žaloba.

Celému světu z rozechvělé duše tou písní žaluji... Na plecích bohy maje, pokojně lid náš přišel v požehnané kraje.

Jsa z orby živ, nezvedal nikdy kuše, ni mlatu, leč – kdy soused vrah roznášel smrť mu po nivách. Lid český jatce nevraždil, ni neotročil,

a věře v přírodu – praboha bohů, rozséval mír a lásku, kamkoli jen kročil, klas z potu vstal, kde zastavil svou nohu. Lid český nepálil, a když mu víru Krista

přinesla ústa slovanská a srdce čistá, rád prsa otevřel, ač nebyla mu darem, neb lid náš lidským byl i v náboženství starém. Však pod záštitou víry Karel Velký, svatý

Slovanstvo vraždil svými biskupy a katy, a jeho Němci podnes od příchodu Čechů z té půdy nedali jim sousta beze vzdechů, brať štvali na se a na otce syny,

neb vražda byla vírou jejich pravou – – Již Samo plašil vrahy z domoviny, a věru se zkrvavenou je hlavou z té země zmateným a divým rojem

vybili Záboj se Slavojem. A Ludvík vrah, stohlavá dračí hlava, jenž v Řezně oslepil nám Rastislava, ten chýže pálil nad sirotky v pláči,

byť co rok ztratil jednu hlavu dračí. A když umdlela vraždou jeho ruka, zval Arnulf barbary na Svatopluka, a co nestačil splenit Němec dravý,

zpustošil Maďar vpadnuv do Moravy. Velehrad svatý, Děvín v rumech leží, lid z chýží rozehnán a zbiti kněží, umlkl zpěv – pták s hrůzou uletoval,

pláč v nebe bil, a bůh se neslitoval! Bůh dopustil, by Ota krvelačný krev sedmi set Bodrců jatých prolil a kněze na kůl narazil a skolil,

dál v Čechy vale Meziborský mračný pluk, který pouze z lupičů byl sebral. Však Boleslav se lidství nedožebral: vrah Durynk pobit, pobit s ním byl Sasík

a černou duši vydech’ dravý Asík. – Mám žalovat na neustálé vpády těch Otů, Jindřichův a na úklady, kterými pokořilo zlato Němců kleté

velkého Břetislava? Dosud u nás kvete, ach, dosud u nás kupných Prkošů je mnoho! – A kdybych vyčet’ krále naše do jednoho, který že nemusil pout římských s rukou třásti

a s mečem v ruce nestát na pomezí vlasti? – Ty jiskry od Rýna z hranice Husi se rozletěly zemí, a vrah věčně kletý na malý, chrabrý národ vedl celé světy,

že krví naběhly po nivách trávy, květy; že z hrdélka pták písně nevyloudil, neb kolem spáleniště potok proudil tak krvavý, že ves tvor prchal zmámen.

A vrahem kněz byl, jako barbar rusý, a soudcem jediným byl meč a plamen!... Však česká sláva bez vesel a křídel přec zaletěla do všech světa sídel.

Však sotva rolník počal chápat se zas rádla, a sotva půda sdupaná zas květem zmládla: hned přišel vrah – nejlepších, nejstatnějších synů krev tekla s lešení před tváří boha v Týnu!

O, dobo příšerná! Kam žoldák vkročil, klas nikdy více z půdy nevyskočil, tam více nerostlo – tam není více lidí, tam jenom krkavec teď krvavou žeň klidí.

Kdo unik’ smrti, zmizel v světě cizím... A hle, z těch trosek chýží, palácův a hradů vnuk počal stavět přece, znova od základů, a mluvit, pět jazykem dědův ryzým.

Ten zapomněli vyříznout nám z úst. A vidouce teď lepý jeho vzrůst, kdekoli jsou, či na Dunaji, Rýnu, Labi, strach před tím jazykem poráží dnes je, baby!

Však dobře vědí, věkové až k soudu sednou, až jazyk český světem zahlaholí jednou, že v prach je srazí strach, že budou slabi své vraždy hájit před Svobodou světlou,

že hříchy otcův dětem budou metlou. Tož na ten jazyk náš kal házejí a bláto a z úst jej dětem rvou, svůj vnucujíce za to. Leč z boje toho vyjde on jak z ohně zlato,

jehoť je království to, jeho žezlo příští... Celému světu žaluji tou písní – jsme opuštěni, ale k sobě přísni, neb stojíme vždy připraveni na bojišti.