Zas pluh se boří v tvrdou půdu,
zas pastvy plny zvonků stád,
a horal seje zlatou rudu:
„Splať, ovísku, mi nastokrát!“
Ej, celý chotár – píseň vzletná
a všecky pastvy – jedna flétna:
o jak jsem blažen, čil a mlád!
Hen východ slunce! Zlaté šípy
s hor červan střílí čarovný –
oj, což to v jeho nitru kypí:
boj noci skončen nerovný.
A zvolna slunce z hor se béře,
pak shledne zem a ve nádheře
se vrhá v náruč královny!
Tu rozpadnou se květů víčka,
les poklady své zotvírá,
a stříbrotkanou mlhou říčka
se blýská hned i zastírá.
A jaký pěje ptactvo choral!
Hle na kolena padl horal,
a píseň na rtech – umírá.
Já v troskách stojím na hradisku,
a do srdce mi kouzla jdou:
o tuším juž a vidím v blízku
tu nejkrásnější píseň svou...
V ní východ slunce hory slavil,
v ní horský duch svou vesnu ztrávil
a lidu byla modlitbou...