O nelekám se letního juž vedra,
zřím s odvahou těm bouřím jeho vstříc.
Má vesna písní byla přec jen štědra,
zoř lásky plála z jejích zřítelnic.
Ne, nevěřím, že květy písní zvadnou,
až zima obejme mě paží chladnou
a slunce lásky neoslní víc...
Hoj, srdce moje, podle tvojí rady
v svět kročil jsem, – jen vlasť mi byla svět
a světem bude! Tatry jeho hrady –
jich nevydám, z nich neustoupím zpět.
V ty bašty vletěl sokolík jsem mladý,
v nich nalezl jsem křišťal srdcí všady,
v nich vytrvám, ať hněv či zášť mi hrozí,
ať vrazi s prorady je obtáčejí vozy;
v nich silen jsem – a bohpomozi!
v nich, tuším, ještě Slávě budu pět...