V tvých očích najdu posilu –
kdy duch již klesá zemdlený,
tu vláhu lejou v srdce mé
ty svěží lásky prameny.
A jako chodci na pustě,
kdy studánka se objeví,
tak na rtech tvojích bolesť má
zas nalezá své úlevy.
O, což bych věčně zmírat chtěl,
by oči tvé mne křísily,
a úst zázračná studánka
zas nové dala posily!
Já nezpívám: tys život můj;
bez tebe žádné lahody,
bez tebe pole citů mých
nevydá světu úrody.
Já nezpívám, že zahynu
bez tvého oka plamenu,
bez tváře tvojí hladiny
a lásky tvojí pramenů.
Však zpívám, že bůh stvořil ráj
a dva v něj mladé lidi dal,
a modlím se jen, aby jim
ten lásky ráj vždy zachoval.
V tvém srdci ráj můj rozložen,
nadarmo zpátky pohlížim –
ach, neunikne nikdy víc,
kdo zapsán lásky obtížím.
Snad bude v den můj sluncem plát
a květy sázet přede mnou,
snad zapěje mi na konec
mou smutnou píseň, dojemnou.
Snad bude pěvci strunami,
jenž vábnou dýší prostotou –
či nemůže-li také mu
být velkou jeho Golgotou?! –
Tvář tvoje tichá hladina,
ji bouře zřídka rozpění,
a rozpění-li, nikdy víc
tam plavci není spasení.
A já jsem také s lodí svou
plul tváře tvojí hladinou,
i vznikla bouře v oku tvém
a strhla v tůni loďku mou.
A stopila ji divoko
a metla vodu vysoko
a zanesla mne na dno své –
do srdce tvého hluboko.