Dolů, bačo, dolů s paší:
chujavice na salaši;
dolů, ovce, dolinami –
nepůjde víc bača s vámi!
Co by nešel? Hlava bílá
s travěnkou se sobášila –
zvadly oči, přešly bědy:
není víc jak volakedy!
Leží bača pod javorem,
leží v hoře s bělozorem;
a ten Bodroš jemu k hlavě
trávu snáší usedavě.
Snáší, snesl – zdaž ho přečká?
Přišla těžká ťažobečka,
rozjajkal se, líškal k pánu
a ulehl v majoránu.
Přišli švarní valáškové,
přišli drobní pastuškové,
zaplakali na fujary:
„Já jsem bača velmi starý!“...
Snesli brati baču s paše:
„Nepůjdeš víc na salaše,
nebudeš už vatřiť vater,
žežuliček slyšeť z Tater!
Komuž fujaru dáš vzácnou
s valaškou svou nebojácnou?“–
„„Zůstal dole synček ručí –
ať se ovcím pískať učí.
Slaboučkou má ruku k služi –
valaška ji poutuží.
Až jí bude blýskať, brati,
bude na mne zpomínati.““