Letí čápi, letí z jihu,
nesou z dálky sladkou tíhu:
drobné dítě, líce smavá –
matko země, budiž zdráva!
„Dítě, dítě, drahé dítě!“
zved’ je otec okamžitě,
pohleděl mu v pěkná očka:
zkvetla v každém fijaločka.
Políbil je v bílé líce:
sněženek v nich na tisíce.
Políbil je v ústka vřelá,
ústa hned se rozepěla.
Bylo plesu, bylo štěstí
na každičké ratolesti,
když to sladké dítě matka
ukládala do poupátka,
z rána rosou oči myla,
otci slunku hovořila:
„Vystrojíme slavné křtiny,
zvi, sluníčko, na hostiny.
Kde je jaký keř a strůmek,
kde je jaká niva, chlumek,
nechať kvetou, nechať zmladnou
a lidé si v náruč padnou.“